Kdo si koupí akcie, stává se spolumajitelem kusu firmy. Má tedy podíl na hodnotě firmy a prostřednictvím dividend i na jejím zisku.
Základní dva druhy akcií jsou jednak privátní (např. Agrofert a.s.) a pak veřejně obchodované na nějaké burze (např. ČEZ nebo Apple). Publicitu přitahují právě akcie firem obchodovaných na burzách. Jejich analýzy zajímají velký počet investorů, kteří si dělají názor na budoucí vývoj ceny akcií dané firmy na základě informací, které veřejně obchodovaná firma (na rozdíl od privátně vlastněné firmy) povinně zveřejňuje. Stejné informace ovšem mohou vést k opačným názorům, a tak někdo chce prodávat, jiný nakupovat, a vytvoří se cena. Když ji vynásobíme počtem akcií, dostaneme tzv. tržní kapitalizaci. Tu zase vydělíme ziskem firmy a dostaneme P/E (price to earnings), nejznámější akciový ukazatel. Čím nižší, tím se zdá daná akcie levnější. Není bez zajímavosti, že české akcie mají v průměru podstatně nižší P/E než ty americké. Další základní ukazatel je ROE (return on equity) – zisk se vydělí vlastním jměním. Tady naopak čím je vyšší, tím lépe. Investor může na akciích profitovat dvěma způsoby: nárůstem ceny a dividendami. Oba dva druhy zisku však podléhají zdanění, ovšem v každé zemi je to jinak. Zisk českého investora z titulu nárůstu ceny akcie se nedaní, pokud ji držel alespoň tři roky a jde o fyzickou osobu. Jsou tři základní způsoby jak investovat do akcií. Když chci sám hádat, která akcie posílí a které oslabí, tak si nakoupím přímo jednotlivé akciové tituly. Chci-li toto hádání nechat na někom jiném, koupím si podíl v aktivně spravovaném akciovém fondu. Věřím-li statistikám, které říkají, že hádání nepřináší výsledky, koupím si „průměr trhu“ prostřednictvím akciových ETF (Exchange Traded Funds) fondů. Mít přitom štěstí, se ovšem hodí vždycky.
Další díl seriálu si můžete přečíst zde na našem blogu: